6. Generalissimus Albrecht z Valdštejna
Albrecht z Valdštejna byl vynikající vojevůdce a taktik. Na vrcholu vojenské slávy se ocitl v letech 1625 až 1633.
GENERALISSIMUS
Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských vojsk, byl jmenován
generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Své
tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy Janem Tsarclaesem
Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá
rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský
vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení
císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce
chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii,
těchto jeho velkých plánů se však nakonec zalekl i sám císař.
Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale
narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald
Collalto s ním vytáhl do boje společně, avšak po půl roce se kvůli
neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař pak Valdštejna
pověřil reorganizací armády, tím si však získal mnoho nepřátel.
Největším protivníkem přímo na bitevním poli mu však byl dánský
král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo
a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1626 porazil
Valdštejn v bitvě u Desavy protestantského velitele Mansfelda a
vytlačil jeho vojska ze Slezska. V roce 1627 pak obsadil Pomořanské
vévodství a získal přístup k Baltskému moři.
ŘÁD ZLATÉHO ROUNA
Roku 1627 Valdštejn koupil knížectví Zaháňské a následujícího
roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské, je jmenován generálem
císařské námořní armády, a také generálem Oceánského a Baltského moře.
Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové
evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho
ochránce Karel z Harrachu. Roku 1628 porazil dánská vojska v bitvě u
Wolgastu a definitivně tak ukončil dánskou účast ve válce, ale neuspěl
při obléhání Stralsundu, který byl bráněn Švédy a Skoty. V březnu roku
1629 vydal císař tzv. restituční edikt namířený proti protestantům, se
kterým Valdštejn nesouhlasil a který do války vtáhnul Švédsko.
Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře
Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení
a rabování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna
Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v září 1630 jej odvolal
na sněmu v Řezně z velení kvůli jeho údajné nerozhodnosti vůči postupu
dánského krále. Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro Valdštejna i
jeho společníky. Vrhl se tak do jiného podnikání, založil pivovary,
mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném
Valdštejnském paláci na Malé Straně v Praze.
ZVRAT
Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král
Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval
dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u
Breitenfeldu rozdrtil v září roku 1631 císařské vojsko pod velením
Tillyho. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O
měsíc později Valdštejn přijal nabídku stát se znova generalissimem
císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců
vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil Hlohovské knížectví
ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.
Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko. Na začátku
srpna se mu podařilo zvítězit v bitvě u Fürthu. V listopadu proběhla
bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, ale nerozhodným
výsledkem. V této bitvě však padl švédský král Gustav II. Adolf a jeho
armáda byla značně demoralizována. Švédové chtěli pokračovat v boji,
ačkoliv jejich ztráty byly ohromné, ale Valdštejn dal rozkaz k ústupu z
bojiště. Vídeň přijala vítězství za své a kazatel Gaus zahrnul
Valdštejna před celým dvorem chvalozpěvy. I tak si ale Valdštejn
vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a
prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. V bitvě zahynulo na 9 tisíc
mužů. Mezi padlými byli Valdštejnův bratranec Berchtold a kníže -
opat z Fuldy. Ze všech padlých v krvavé bitvě se nejvíce poct dostalo
věhlasnému polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu, na jehož
počest nechal Valdštejn na své náklady 3 dny vyzvánět ve všech pražských
kostelech.
Stejně neoblomně ale Valdštejn také trestal dezerci - čekal jej
soud se 17 vinnými důstojníky a náhodně vylosovanými vojáky z pluků,
které uprchly z boje během bitvy u Lützenu. Rozsudky byly vyneseny 11.
února, milost od Valdštejna, jak se dalo očekávat, nedostal nikdo.
Popravní lešení stálo na Staroměstském náměstí, symbolicky na stejném
místě, kde bylo popraveno i sedmadvacet pánů (21. června 1621). K
popravám dezertérů byl přivolán i týž kat, Jan Mydlář. Událost vešla do
dějin jako pražský krvavý soud. Valdštejn odmítl i žádost o milost pro
osmnáctiletého rytmistra Staitze, který na všechny zapůsobil svým zjevem
a vystupováním, přestože o milost pro mladého šlechtice požádali Holk,
Piccolomini a další důstojníci.